Ručně vyšívané prapory z Postřelmova si nechávají dělat hasiči, sokolové, skauti, velká města i malé vesnice z celé České republiky. „Křtem každé vyšívačky jsou prošité prsty, to tečou slzy,“ říká se smíchem Libuše Strachotová, která je v oboru přes čtyřicet let a své umění předává dál, svým dcerám Lucii a Michaele. Spolu tvoří vyšívačské trio L & L Strachotovy.
Vztah k jehlám a nitím ovšem není v rodině Strachotových nic nového, vlastně se dědí. „Moje maminka byla velice šikovná, vyhledávaná a žádaná vyšívačka pro ruční jehlu. Jako malá jsem u ní seděla a hleděla na její umění, nechápala jsem, jak může někdo takhle krásně vyšívat,“ popisuje vznik lásky k řemeslu vyšívačka z Postřelmova a s úsměvem dodává, že se dříve hodně podomácku pletlo, háčkovalo a vyšívalo. „Byli jsme doma čtyři sestry a každá se chtěla dobře oblékat, musely jsme sednout ke stroji a šít,“ vzpomíná na své začátky Libuše Strachotová s tím, že už ve 14 letech si navrhovala vlastní modely oblečení.
Dnes se v Postřelmově místo módních šatů šijí a vyšívají prapory, znaky, křestní roušky nebo kněžské ornáty. V dílně Strachotových si zákazníci určí materiál, styl výšivky a další náležitosti. Někdy to je ovšem dlouhé rozhodování a debatování o podobě výrobku a grafickém návrhu. „Například prapor nestojí pár korun. Navíc je to práce, která vydrží desetiletí, předává se z generace na generaci. Všichni chtějí jistotu, že bude jejich prapor vypadat dobře,“ vysvětluje příčiny delších jednání paní Strachotová, náročný prapor trvá vyrobit i několik týdnů: „S dcerami si bereme na výrobu delší čas, abychom pracovaly v klidu a pohodě.“
Když při práci tečou slzy
Před začátkem práce se speciální barvou natiskne šablona, podle které se poté vyšívá. „Pracovala jsem na hasičském praporu s velice složitou šablonou. Vytryskly mně slzy, protože jsem vůbec nevěděla, kde mám začít,“ vzpomíná šička z Postřelmova a dodává, že toto řemeslo může být náročné a bolestivé i fyzicky:„Křest každé vyšívačky jsou prošité prsty, to tečou slzy.“
Rekord strávený při práci v dílně je u Strachotových celkem dvaadvacet hodin. „Hasiči měli objednaný prapor a jeli pro něj přes celou Českou republiku a nemohla jsme jim říct, že nemám a nestíhám,“ popisuje maraton paní Libuše. „Musela jsme vstát ve čtyři hodiny ráno a z dílny jsem odešla ve dvě hodiny v noci.“ říká vážně s tím, že se nestalo, aby svoji zakázku nedodala včas: „To prostě vyšíváme po nocích.“
Po deseti a více hodinách práce u šicího stroje je i odpočinek nutností, pro Libuši Strachotovou je to zahrada: „Sice to moc nestíhám, ale je to neskutečný relax. Vezmu si sekačku a jdu sekat trávník. Neuvěřitelně mě to nakopne.“
Podle paní Libuše je pro její práci důležitá trpělivost, ke které musí každý dozrát, výhodou je i cit pro barvy a umění kreslit. „Já u vyšívání sedím hodiny a hodiny, mám to ovšem spojené s láskou k našemu řemeslu a nedokážu od vyšívacího stroje odejít, pokud nejsem se svojí prací naprosto spokojená,“ přibližuje svůj vztah a přístup k řemeslu Libuše Strachotová. Například při vyšívání stačí jeden steh, který nesedí a ihned to je na výsledném obrazu znát: „To vezmu pinzetu, vytáhnu niť, opravím, mohu jít a v klidu usnu. Myslím si, že nejsem v tomto sama. Spousty umělců odchází ze své dílny až ve chvíli, kdy jsou naprosto spokojení.“
