Nenápadná budova v olomoucké části Černovír, tady sídlí olomoucký Klokánek. I přes deštivé počasí mě s úsměvem na rtech vítá místní ředitelka Šárka Kupčáková, která pomáhá těm, kteří moc důvodů pro smích nemají – ohroženým dětem.
Pod pojmem „Klokánek“ si každý jistě představí skákající zvíře pocházející z Austrálie. Je to ale také zařízení na přechodnou péči, která jsou umístěná po celé České republice a věnují se pomoci ohroženým dětem. Klokánky přijímají děti od věku kojence až do 18 let. „Dítě se sem dostane, když se nachází v situaci, která není příznivá pro jeho vývoj – týrání, zneužívání, těchto případů je méně, ale většinou jsou to situace, třeba jako zanedbání péče, nevhodné rodinné prostředí nebo rodina přijde z nějakého důvodu o bydlení,“ říká paní ředitelka, která se v prostředí sociálních služeb pohybuje již dlouhou dobu.
„Minulý rok jsem v azylovém domě, kde jsem asi patnáct let pracovala, skončila jako vedoucí. Hrozně ráda na tu dobu vzpomínám. V době mého nástupu na azylový dům, byl Olomoucký kraj posledním, kde nebyl žádný Klokánek. Takže jsme se tehdy s vedením dohodly, že bychom někde chtěli zřídit Klokánek,“ vzpomíná paní ředitelka na začátky a pokračuje: „Začala jsem kontaktovat různé obce, úřady, organizace, a nakonec jsme vybrali Dlouhou Loučku, kde se založil první Klokánek. Protože je to od Olomouce dál, chtěli jsme nějaké bližší místo v rámci Olomouce, což se tedy před deseti lety povedlo a otevírala jsem Klokánek tady v Černovíře.“
Hned u vchodu mi paní ředitelka ukazuje nástěnku s historií Klokánku: „Tady máme historickou zeď. Jsou tu fotky z otevření Klokánku z roku 2013. Jsou tu také fotky z různých spoluprací, kdy s námi začala třeba spolupracovat Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého, která pro nás dělá Vánoční sbírku.“ Společně pak zavítáme do návštěvní místnosti. „Někteří rodiče chodí méně a někteří více, takže pro ty druhé děti by bylo nepříjemné, že za ním chodí třeba méně než za druhými. V této místnosti mají klid,“ zdůvodňuje využití samostatné místnosti ředitelka Klokánku.
Tety a strejda jako dočasná náhrada rodiny
Přicházíme do patra, kde jsou celkem tři byty. Zajímá mě, v jakém režimu fungují paní na hlídání, kterým se v Klokánku neřekne jinak než ‚teto‘. „Všechny byty fungují na stejném režimu. Každý má obývací kuchyň, kde přespává teta, a pak dětské pokojíčky a sociální zařízení. Máme kapacitu na 16 dětí, to znamená 4 byty po 4 dětech, s tím že zrovna teď máme kapacitu naplněnou, takže bohužel teď nemůžeme ani přijmout další dítě. Děti se snažíme rozdělovat do bytů tak, aby teta měla různou věkovou kategorii, protože když by měla tři malé, v běžné rodině to tak také není, pokud to zrovna nejsou třeba trojčata.“
Zajímá mě, jaký režim tety mají. „Teta vždy přichází v úterý a je tady vždy týden a bydlí tady s dětmi. Je to tak fajn, protože děti si nemusí zvykat na více vychovatelů, kteří se tu mění. Máme zde 8 tet, pana správce, což je takový strejda, administrativní pracovnici, sociální pracovnici, já jsem tedy v pozici ředitelky a paní psycholožku, což tedy dělá 13 zaměstnanců na celý Klokánek.“
„Už jenom to, že děti přijdou do Klokánku, je pro ně dost velikou změnou“
Společně s paní ředitelkou nakukujeme do pokojů. Je tady krásně uklizeno a debata se stáčí k povinnostem dětí. „Je fakt, že děti třeba přicházejí z velmi špatných podmínek, ale některé děti, třeba ty starší, jsou schopny si pořádek udržet. Ale když přijdou do prostředí, kde to má nějaký řád, tak oni ten pořádek chtějí,“ vysvětluje Kupčáková. Celkově zařízení v Klokánku je pěkné, především pokojíčky dětí. Ty jsou teď ale úplně prázdné, protože děti chodí do školy. „Snažíme se, aby dítě vždy zůstávalo ve své původní škole a my ji nemuseli měnit, protože už jen to, že přijdou do Klokánku je pro ně dost veliká změna. Do školy je vozí náš pan správce,“ vysvětluje paní Kupčáková, která mi mezitím ukazuje obrázky, které vytvořili místní malí umělci z Klokánku.
S paní Kupčákovou si dále také povídáme o tom, jak může veřejnost Klokánku pomáhat a jestli jsou Olomoučané solidární. „Děti mnohdy přichází úplně bez věcí, takže jsme za vše moc rádi. Lidé nám pomáhají pomocí sbírek nebo také posíláním různých částek na náš transparentní účet. Jiní ale zase pomůžou třeba materiálními věcmi v podobě drogerie nebo třeba předměty jako přípravky na vši. Děti mnohdy přijdou a mají bohužel vši a tyto prostředky jsou nákladné. Někdo třeba daruje věci jako přesnídávky nebo piškoty. Účastníme se také sbírky potravin, která bývá dvakrát do roka,“ vypočítává ředitelka.
Sedáme si k paní ředitelce do kanceláře a ukazuje mi fotoknihu, která mapuje veškerou činnost Klokánku. Hned mě zaujala malba, vedle které je na fotce slečna, která je pravděpodobně autorkou. „To je moje dcera Kristýna, která už je dnes dospělá. Mojí prací žije celá moje rodina, tak se vlastně ona stala takovou tváří Klokánku, protože my nemůžeme zveřejňovat tváře dětí kvůli ochraně osobních dat a údajů,“ zmiňuje paní Kupčáková.
„Když byla Kristýna asi v sedmé třídě, měla sem do Klokánku přijet manželka pana prezidenta – paní Zemanová. S kanceláří pana prezidenta jsme se domlouvali, co jí dát jako dárek. Měli jsme tady samé malé děti, tak to bylo složité. Ale přišla jsem domů, udělala dceři zakázku na obrázek, který by vystihoval Klokánek. Ona teda vymyslela tento obrázek, kde je vlastně úplně všechno.“ Chci si tedy obrázek vyfotit, protože se mi moc líbí a v tu chvíli paní ředitelka vytahuje tašku, s upomínkovými předměty Klokánku. Bylo to myšlené jako dárek pro mě, což jsem vůbec nečekala a mile mě to překvapilo. Odcházím z Klokánku s bolavou čelistí, protože jsem se celou dobu jenom usmívala. Stejně jako paní ředitelka Kupčáková.
